#STŘÍPEK ze života | JÍT STRACHU ČELEM

Dneska chci psát o terapii, kterou máme všichni neustále k dispozici a může se dít v rámci našeho každodenního života. 

Co si budeme povídat, jsou oblasti života, ve kterých cítíme, že to prostě drhne a chtělo by to změnu. Z nějakého důvodu se nám tam ale děje pořád dokola to samé. A my to i víme, ale ze strachu či takzvané „pohodlnosti“ (což je ovšem jen maskovací termín pro potlačený strach) jednáme pořád stejně. Bojíme se ozvat. Bojíme se být slyšet. Bojíme se být vidět. Bojíme se říct ano. Bojíme se říct ne. A nejvíc se bojíme toho, ŽE SE TO NIKDY NEZLEPŠÍ. A zde se bojíme dost oprávněně. Proč? Protože SAMO se opravdu nikdy nic nezlepší. Co teda s tím?

Já s tím dělám to, že jsem si toho už VĚDOMA. A tak sama sebe celkem bedlivě POZORUJU. Pozoruju, jestli je moje jednání, to, co říkám či neříkám … v souladu s MOJÍ VNITŘNÍ PRAVDOU. To znamená s tím, co si doopravdy myslím, co doopravdy cítím, co bych chtěla říct, kde bych chtěla být. Jestli tuhle konverzaci chci mít a nebo s ní jen doslova TRÁVÍM svůj čas tady na světě… Každý si může dosadit to svoje TÉMA.

Pokud si všimnete, že zažíváte nesoulad, SUPER! Pojďte se na něj podívat. On vás totiž přichází učit. Ne o tom, jací jsou „ti druzí“ nebo o „nespravedlnosti světa“. Ten nesoulad vás přichází učit něco O VÁS. Není žádnou náhodou. Děje se podle již dávno vydlážděných cestiček ve vašem nitru. Kdyby tam byly jinak, nedělo by se vám „UŽ ZASE TOHLE“!!!

Každá situace, ve které se necítím dobře, ve které se BOJÍM, mi přišla něco objasnit. Můžu se bát “cokoliv”. Třeba „postavit se za sebe, vymezit se, někoho sprdnout, někomu vyjádřit náklonnost … můžeme se třeba i bát omluvit se… těch možností je nekonečno!“ Pokud se BOJÍM, je mi to nepříjemné, nemám na něco odvahu, je to proto, že mi ta situace přehrává něco z minulosti. Nejčastěji už z dětství. MŮŽU PRO TO ALE DNES NĚCO UDĚLAT. Můžu se zachovat jinak. Dnes před tím neutéct. Poprvé v životě se i TOMUHLE postavit čelem. Protože ten zápis, ta traumatická situace a moje naučená maladaptivní reakce na ni – to v mém systému, v mém vnitřním světě už tak jako tak JE. Ba co, je to tam celé roky a nebo i desetiletí. A dokud se tomu nepostavím čelem, bude to na mě neustále vylézat v realitě. Bude to blokovat moji životní energii. Bude to zavázet tam, kde by už mohlo být místo pro něco nového.

A nebojte se, ten trénink, ta “terapie životem”, to ani nemusí být velké věci. Já si třeba vzpomínám, že se mi opakovaně stávala situace, že na mě byly protivné prodavačky v obchodech, lidi na poště… prostě kde kdo venku. Nechávala jsem si to líbit a vždycky jsem z toho byla smutná. Někdy hodně. Říkala jsem si, proč se mi to pořád děje… Vždyť já se snažím být milá, chovat se slušně, zapadat. Někdy jsem měla chuť jim dát od plic pořádnou zpětnou vazbu na jejich chování. Dlouho jsem se držela. Ale jednou… Už to prostě nešlo. Bylo to pro mě už tak obtěžující, že jsem sebrala veškerou odvahu a – srdce až v krku – jsem obsluze kopírky naservírovala, co si myslím o jejím „proklientském“ přístupu. No, paní mi úplně nepoděkovala. Dokonce mě obvinila, že jsem „nějaká citlivá“! Bacha, to je celkem typický. Nemyslete si, že vám to hned jen tak projde. Vždy je tam „obranný mechanismus“ toho „starého světa“, taková zkouška, jestli to s tou odvahou myslíte vážně. A já to vážně myslela. Nejdřív jsem se málem nechala zpochybnit. Na ulici mi to ale došlo: ne, já nejsem citlivá, nebo jo, jsem, ale v tomto případě na chování, který už nechci tolerovat a zažívat. Ta žena věděla, že jsem měla pravdu a tak se mě pokusila snížit. Nádech a výdech. Čelem strachu. Už nejsem ve školce. Už nepotřebuju, aby mě někdo snižoval. Už nepotřebuju, aby se ke mě někdo choval špatně a pak mi řekl, že to je mnou… Takových situací jsem si ještě pár zažila. Aby ne, mám ve svém Designu aktivovanou bránu 39, což znamená, že jsem taková „chodící provokace“ (což jsem o sobě tehdy ještě nevěděla). Naučila jsem se ale, že kdykoliv se mi stane něco, co už nechci zažívat, tak se ptám, ODKUD SE TO VZALO. A vnímám to místo. Vnímám, kde se bojím. Co je to za situaci. A pak prostě SKOČÍM, UDĚLÁM TO, ŘEKNU TO. Ano, není to nic příjemného, ale to uzdravení dalšího místa ve mě mi za to OPRAVDU HODNĚ STOJÍ. 

Stojí mi za to, BOJOVAT SAMA ZA SEBE. 

Je to jeden z mála bojů, ve kterém vidím SMYSL.

Je to boj za UZDRAVENÍ celé mojí bytosti.

A když můžu JÁ, můžeš i TY.

TEĎ je ten správný čas.

S láskou k životu,

Veronika