#STŘÍPEK ze života | SPIRITUÁLNÍ PAST

Aby bylo jasno, miluju duchovní stránku života! Je pro mě kompasem, kotvou, útočištěm, bezpečnou náručí, bezpodmínečným přijetím a milující matkou v jednom. ALE!!! Chtěla bych dneska napsat něco o tom, že spiritualita může být taky v některých fázích našeho vývoje a růstu pěkně zrádná PAST. Proč? Protože nás může předčasně odvést od toho, co je potřeba pro sebe udělat na prvním místě!!! 

Abychom mohli spiritualitu prožívat a zažívat DOOPRAVDY, aby mohla být nedílnou součástí našeho života – musí do našeho života sama vstoupit! Ne jako další pokus o najití zázračného řešení našich stínů a zranění, ale jako VEDLEJŠÍ PRODUKT našeho opravdového UZDRAVENÍ! Protože to je za mě to, co spiritualita je. Není to ŘEŠENÍ, nýbrž PŘIROZENÉ VYÚSTĚNÍ toho, že jsme dosáhli své vlastní CELISTVOSTI. A na to nám nepomůžou ani andělé, ani karty, ani ceremonie, ani ženské a mužské kruhy a a ANI NIC. Všechno zmíněné JE pomoc na cestě, nechci to snižovat (!!!) Chci jen říct, že tohle všechno spirituální nebo esoterické může být v jednu chvíli právě ta past, která tě na tvé cestě paradoxně BRZDÍ a ZPOMALUJE. 

Jak to vím? Jak správně tušíš, byla jsem sama v pasti. Ne teda hned. 

Narodila jsem se v ateistické rodině a svoji mladou dospělost jsem prožila tak nějak úplně nevědomě a podmíněně. Jako dítě jsem věděla, že to, jak se „tu“ žije, fakt nedává smysl. Věděla jsem, co jsem a co nejsem. Co tu mám dělat a co ne. Podařilo se „jim“ mě ale ZLOMIT! A z dnešního pohledu to nebyla CHYBA! Mělo mě to vést přesně tak, jak mě to vedlo (čili ať se nacházíš v jakékoliv fázi čehokoliv, věř, že i když to tak nevypadá, pracuje to pro dobro). 

V mých cca třiceti letech ale nastal „ten“ zlom, „to“ prozření… a následně „ta“ past. Ve třiceti jsem už jasně věděla a pocítila na svém zdraví a životě, že nežiju v souladu sama se sebou. A došla jsem k závěru, že s tím „potřebuju“ , „musím“ něco udělat. Potřebuju uzdravit sebe a svůj život. Potřebuju “pomoc”. JO, to bylo ono. Konečně. Začala jsem tedy jako první hledat, co je „špatně“. Proč se cítím, jak se cítím. Proč se mi děje to, co se mi děje. Vzala jsem to pro jistotu pěkně z gruntu. Obvinila jsem svoje rodiče, mámu. Z toho, že je „to“ mojí výchovou, kterou na mě napáchali, tím, jak mě neviděli, neslyšeli, zadupali do země a udělali ze mě poslušnou holku bez názoru. Ano, „oni“. Rodiče, učitelé, systém. Trochu se mi ulevilo, že jsem jako na něco přišla. Ne ale nějak zásadně a hlavně na moje zdraví ani život to fakt nemělo žádný vliv. Klasická psychoterapie to též nevyřešila a to jsem tam nechala fakt balík peněz (to jsem ještě netušila, kolik peněz ještě nechám všude možně). Začala jsem časem brousit do „hlubších vod“. Přečetla jsem fakt stohy knih, naučila jsem se pracovat s kyvadlem, čistila jsem všechno možné i nemožné, kvantovala, mantrovala, dokonce jsem zašla i za farářem! JÁ, chápete to?! A to nebyl konec, ono to pokračovalo. Zkusila jsem asi všechny alternativní terapie, kraniosakrální terapii, různé odblokovačky a tak dále, možná to znáte. A zde pozor, já neříkám, že ty věci nefungují! Jen chci říct, že vám nevyřeší ZÁKLAD a to je opravdu ve finále „TO S TOU MATKOU“! Prvotní mateřské zranění a z něho plynoucí role oběti v různých životních oblastech. Sebesabotáž. Sebenenávist. Prokrastinace. Manipulace. Střety a konfrontace. Nedozrálé děti univerza, uvězněné v dospělých tělech, vnitřně nešťastné a nespokojené, věčně hledající pomoc zvenčí bez uvědomění toho, že nejprve je třeba uzdravit základ, vnitřek. Integrovat své stíny a svá zranění (obzvlášť to PRVOTNÍ ZRANĚNÍ)! A to je něco, co za nás nemůže udělat nikdo jiný, než MY SAMI. Je to obrovsky silná vnitřní práce, na kterou potřebujeme jednu jedinou osobu – SEBE! A to je za mě právě ten největší „budhistický koan“ celého osobního rozvoje. Který mi (a spoustě dalším lidem, možná právě tobě), celé ty roky unikal!!!

Možná si řekneš, že TOHLE se tě teda netýká. Pokud ano, mám blbou zprávu. Jestli tohle byla tvoje reakce, tak si bud jistý/jistá, že TÝKÁ a hodně. Jestli je ale teď pravá doba, abys to mohl/ mohla konečně uvidět, to nevím… 

Ono totiž to mateřské zranění není o tom, že tvoje máma byla nějaká tyranka nebo tě zanedbávala. I když samozřejmě i to tam mohlo být. Je potřeba ale vědět, že mateřské zranění je ve skutečnosti “obraz matky” ne takové, jaká v době tvého formujícího se psyché byla v realitě (tvá skutečná máma), ale je to obraz toho, jak jsi tvoji mámu jako dítě vnímal/ vnímala ty! A pokud jsi třeba jako miminko zažil/zažila něco traumatického (např. já jsem se narodila a nedýchala jsem, oživovali mě), tak jsi pak jako kojenec a batole mohl/mohla být daleko citlivější na vše a i ta tvoje máma s jejími dobrými úmysly mohla být tebou vnímána jako ohrožující, nedostupná, odmítající… zraňující.

Vrátím se ale k tomu osobnímu rozvoji a utkání se s vlastními stíny. Je to fakt paradox, protože se to vlastně úplně všude píše. Ukazují na to všechna náboženství světa. „Jak nahoře, tak dole, jak uvnitř, tak vně…“ „Vše to máš v sobě…“ Jenže to je právě TO, co nechce nedozrálé zraněné dítě v nás dovolit a udělat. Nechce, prostě nemůže přijmout fakt, že za to, co mu „udělala“ máma, musí v rámci uzdravení sebe sama a dovedení sama sebe k celistvosti přijmout zodpovědnost ONO SAMO. To je ten „mindfuck“, to jsou všechny ty „obrany (nedospělého) ega“ a “spirituálního ega”! Člověk v této fázi chce pomoc zvenčí. Vědomě a nebo i nevědomě (rafinovanost ega fakt nezná meze) si bude neustále vynucovat řešení zvnějšku, protože ze své úrovně chápání světa vidí řešení zvnějšku jako jediné správné a možné. Nechápe, že zdárný vývoj psyché spočívá právě v „překročení“ tohoto prvotního stínu (mateřského zranění). Že uzdravení a „stání se“ dospělou celistvou bytostí nastává právě v tom momentu, kdy ego a naše nedospělé já přestane lpět na pomoci zvenčí („od matky“). Nedospělé dítě/ego v nás prostě nesnese to, že by se mělo umenšit, zpokornět a přijmout „nespravedlnost světa“ (matka, která to „způsobila“ to za mě nenapraví, musím sám/sama!). 

Z vlastní zkušenosti vím, že to ale je možné. Je to možné zejména pro člověka, který už má za sebou hodně životního utrpení, který už zkusil „vše“, v rámci spirituality i „běžných“ metod, ale stále se cítí, že to není ono. 

A pokud tedy cítíš, že to „není ono“, tak si fakt můžeš být jistý/jistá, že to ono není. Protože až to „bude ono“, až se odvážíš skočit, vyskočit z role oběti, přijmout fakt, že ti nepomůže ani nejlepší duchovní cesta světa, že ta jediná opravdová duchovní cesta jsi ty sám/sama – pak to budeš prostě VĚDĚT. SAMO to tam naskočí. (Většinou pod vlivem velkého, až „neúnosného“ utrpení a „nespravedlnosti zvnějšku”). Až se TO stane, až to v tobě „PŘECVAKNE“, budeš to cítit v každé buňce těla. Zmizí projekce „viny“ na druhé lidi, partnery, rodiče, děti, svět, šéfa nebo tu protivnou bábu od vedle, co tě irituje už sedm let, tři dny a sedmnáct hodin v kuse, i když se zrovna nepotkáte. Najednou to POCHOPÍŠ. Ne myslí, ale srdcem. Najednou doopravdy pocítíš, že to, k čemu jsi se chtěl/chtěla „dostat“ skrze spirituální cvičení a praktiky, tu proste JE. V TOBĚ. Celou dobu. A bude se to dále dít. SAMO. Skrze tebe a tvým přičiněním, které bude ale najednou takové lehčí. Bude „to“ pramenit z tvého vlastního úsilí a nebude nikoho a ničeho, kdo by ti to mohl „vzít“. Najednou pro tebe nebude existovat konkurence (protože se už nebudeš porovnávat), nebude existovat dokazování (protože už nebude komu-mámě co dokazovat). Nebudeš už dělit události na dobré a zlé (protože pochopíš, že život zahrnuje obojí, tak jako tvoje máma a celé univerzum). Prostě budeš (to TY) a to ti bude stačit! Pak teprv budeš moct doopravdy zúročit to, co tě naučila tvoje spirituální cesta. Budeš mít mnohé nástroje a taky zjistíš, že mnohé nástroje už nepotřebuješ. V kontextu Human Designu budeš naplno žít svůj design, protože TY budeš ztělesňovat tvůj jedinečný Design celou svojí bytostí a svým konáním (i nekonáním). 

Závěrem chci říct jednu věc, není to PR, přísahám že ne, haha. Musím ale říct že to, co mě osobně nejvíc pomohlo na mojí cestě nebyla západní psychologie, ale právě Human Design. Protože ta znalost mojí mapy, mého nastavení, mě prostě vedla z mysli a falešné osobnosti k sobě tak moc, že jsem se v jednu chvíli proste chtě nechtě musela „utkat“ i se svým mateřským zraněním (!)

Takže závěrem, děkuju svojí mámě a tátovi, kteří to se mnou nemysleli zle. Děkuju všemu, co se mi kdy stalo, i když se mi to někdy fakt hodně nelíbilo. Děkuju prvnímu manželovi, že mi otevřel oči. Děkuju tobě, Jakub Střítezský. Nejen za to, že jsi mě seznámil s HD. Děkuju hlavně za to, že jsi mě viděl a držel mi prostor ve chvílích, kdy jsem já sama na sebe neviděla – a že jsi mi nechal prostor utkat se sama se sebou a se svým největším zraněním v tu správnou chvíli a ve svém vlastním tempu.

————-

Buďte odvážní a uviďte, že nehledáte pomoc zvenčí, dokonalého partnera ani SPRAVEDLNOST, ale SEBE SAMA! 

To vy jste TA cesta!

S láskou k životu,

Veronika