STŘÍPEK ze života | O FALEŠNÉM MÍRU

V první polovině života jsem fungovala v režimu “autopilot” a vůbec jsem si toho nebyla vědoma. Byla jsem produktem výchovy v poslušnou, neproblematickou bytost, která převzala hodnoty nejprve své rodiny a následně západní společnosti. Žila jsem život, který se jevil ukázkově. Dobře jsem se učila, dostala jsem se na osmileté gymnázium, udělala jsem jednu vysokou školu, druhou, našla jsem si podobně vzorného partnera, našla jsem si dobrou práci. Vdala jsem se a porodila dítě. A ve třiceti jsem se ZHROUTILA!!! Proč? Protože jsem si LHALA!

Příklad na mém životě je ukázkově extrémní, ale právě proto jako příklad slouží dobře…

Ano, život každého z nás se odvíjí individuálně, čili prostě jinak, různě… Jedno máme ale společné – a to je to, že VŠICHNI v dětství a mladé dospělosti projdeme procesem PODMIŇOVÁNÍ a každý z nás z něj vyjde více (jako já) či méně podmíněn. A to podmínění, jakkoliv se zdá běžným, neškodným a možná dokonce i nutným a nevyhnutelným – není žádná prkotina. Podmínění totiž ve skutečnosti znamená pro lidskou bytost VZDÁLENÍ SE!!! ODCHÝLENÍ SE!!! od toho, kým doopravdy ta bytost je, kým byla už při příchodu na svět. Právě tato bytost pod nánosy podmínění volá o naši pozornost a o své osvobození!!!

Toto volání v čase neslábne. Právě naopak. Sílí a je čím dál hlasitější. Ve třiceti třeba ještě dobrý, jenže najednou vám je 40+ a nebo třeba 50+ a nebo třeba víc. V životě jste už ledasčeho dosáhli, ledacos pochopili. Máte pocit, že jste na tom vlastně dobře v porovnání s ostatními, no ne? A tak přesvědčujete skoro každý den sami sebe, že váš život je ok a že si nemáte na co stěžovat a že třeba druzí jsou na tom hůř. Jenže někde uvnitř se nemůžete zbavit pocitu, dojmu, že…je něco špatně. S vámi. S vaším životem. Že víc přežíváte, než žijete. Že vlastně pořád čekáte na další “až…, tak…”. Někdo to řeší a přehluší workoholismem, někdo alkoholismem, někdo tím, že se nikdy nezastavuje, někdo přehnanou péčí o rodinu a někdo třeba cestováním nebo nákupy či jídlem. Většinou si taky najdeme nějakou úplně super věc z vnějšího světa, na kterou tento svůj vnitřní pocit můžeme hodit. Např: to TAHLE DOBA je špatně! Ha! Mám to! Není to mnou! Je to dobou! Super, vyřešeno. No kéž by… Stěžujeme si na dobu, na lidi. Uděláme pár kosmetických úprav v životě. Na chvíli to funguje. Ale pak zase ne. No ty vole. Tak co teda. Začínáme mít zdravotní problémy. Hm. Smůla, to je věkem. Ještě bych na tom mohl/mohla být hůř. Uplyne nějaký čas a nám je čím dál víc blbě. Asi nějaký špatný období. Jenže ono to nějak nekončí. Táhne se to jako smrad z popelnic za barákem. Partner, který už měl být ten pravý se ukáže jako další iluze. Lidi v práci jsou nesnesitelní. Všechno je nesnesitelný. A pak se stane to “něco”. Poslední kapka. Pro každého je to něco jiného. Rozpad dlouholetého přátelství. Úmrtí v rodině. Vážná nemoc. Další porod, který už nebyl ok. Nehoda. Náhoda. Náhlá změna něčeho.

A vám „to“ dojde. Respektive dojde právě na „vás“. Už před „tím“ nejste najednou chráněni. Už „to“ nemůžete dál ignorovat. Už „to“ nejde nevidět. Už si nemůžete lhát. Najednou vám to nejde. Pláčete. Hodně. Tak, jako už dlouho ne. A musíte si přiznat:

“To, co žiju, je FALEŠNÝ MÍR”!

Ne, nemám ho už ráda.

Ne, tu práci nedávám.

Ne, teď zrovna mě netěší být mámou.

Ne, nechci tady bydlet a tohle dělat.

Ne, nejsem tak šťastná a vyrovnaná, jak vypadám a jak hraju.

Ne, už nemám sílu stále se zvedat a tlačit cokoliv proti kolu osudu.

—————————

Ano, jsem v prdeli.

Ano, tohle už je moc – i na mě.

Ano, děsí mě to k smrti.

Ano, nevím, co s tím mám dělat, protože je to příliš komplikované.

Ano, mám pocit, že aby se TOHLE vyřešilo, musela bych překopat celej svůj život!!!!

Tak a jsme u podstaty mého sdělení – PŘEKOPEJ HO! Začni se svým ODPODMIŇOVÁNÍM (minochodem ano, je to to samé “odpodmiňování”, ke kterému vede Human Design… aneb všechny cesty vedou do Říma).

Kdy?

Začni dneska! 

Čím? 

Třeba právě tím, že si uvědomíš, že tenhle příspěvek je o tobě! 

Jak?

Zastav se a přestaň už si lhát. Je v pořádku nemít život v pořádku – a jednat!!!

Není ale v pořádku, nemít život v pořádku – a donekonečna to popírat!!!

Cílem druhé poloviny života není dosahování cílů ve vnější realitě, poslouchání ostatních, ani zabíjení sebe sama v něčem, co už dávno není pro nás a hlavně ani nikdy nebylo. Cílem druhé poloviny života je zintegrovat stíny z předchozích let a stát se tím člověkem, kterým jsme se vždy v hloubi duše cítili být. Pokud nechceme jen přežívat, nemáme ani jinou možnost, než se vydat na cestu sama k sobě, nechat zeslábnout své ego a mysl, odhodit pečlivě vybudovanou masku, která nás v druhé polovině života už nechrání. Co hůř, právě naopak, odděluje nás od toho, kým doopravdy máme být.

Je to nikdy nekončící cesta. Přeju ti na ní hodně SIL a ODVAHY. Neboj se, máš obojí. Máme to v sobě všichni, jsem toho příkladem. Vyhrabala jsem se z toho. Trvalo to deset let. Ale JE to. A i já JSEM. DÝCHÁM hluboce. ŽIJU klidněji. NIKDO ani NIC mě už nedusí a je to proto, že umožňuju čím dál víc svému pravému já DÝCHAT a PROJEVOVAT SE. A to hlavně tím, že už mu nepřekážím. Nic se neděje a nedělo náhodou, všechno mělo a má svůj smysl a až „TO“ prohlédneš, zrodí se v tobě nový vesmír. Pak se k tobě pozvolna začne vracet život, který bude reflektovat tu bytost, kterou doopravdy jsi. Nebude to život bez starostí, bude ale TVŮJ  a to je to NEJVÍC. 

S láskou  k životu,

Veronika